Tajemn?

Carlisle se měkce, zasněně usmíval na mu?e ve své náru?i a sotva mohl uvě?it tomu, jaké má ?těstí.

Otec Carlo tvrdě spal, na rtech spokojen? úsměv. Jednu dlaň měl p?itisknutou na prsa, zatímco druhá volně spo?ívala na Carlisleově pa?i. Jeho tělo bylo uvolněné, klidně a d?vě?ivě se o něj opíralo, ani? by mu vadilo, ?e mu? za ním je tvrd? a studen? jako socha.

Jen navenek. Ve skute?nosti nikdy nepoznal nikoho, kdo by byl v?elej?í.

xXx

?Kdo jsi, Cizin?e?" Slova pronesená hlasem, kter? hladil, v p?ítmí kostela.

?Léka? od Svaté Terezie. Jmenuji se Carlisle."

Mlad? kněz se usmál. V jeho zelen?ch o?ích se odrá?el vesmír.

xXx

Pohladil spícího mu?e po tvá?i a bezděky se usmál. Ano, stejně jako ka?dá jiná jeho vzpomínka byla i ta na jejich první setkání k?i??álově jasná. Jedna z nejkrásněj?ích, jaké měl.

Dokonale si pamatoval, jak se tehdy cítil. Vzpomínal si na ten pocit, ?e mu srdce snad musí za?ít znovu bít, na ohromení, kdy? zjistil, ?e někdo tak mlad? – Carlo byl ?erstvě vysvěcen?, nebylo mu víc ne? dvaadvacet, kdy? na něj narazil v tom osamělém kostele na okraji malého italského měste?ka – by mu mohl rozumět. Tou?il o něm vědět v?echno, tou?il si s ním povídat celé hodiny, najednou naprosto zmizel jeho vě?n? pocit zatracení, jediné, co ho zajímalo, byl onen skoro je?tě chlapec.

A Carlo se jeho spole?nosti nebránil. Povídal si s ním, ochotn? si ho vyslechnout, díval se na něj těma velk?ma zelen?ma o?ima pln?ma up?ímného zájmu a témě? dětské nevinnosti.

Carlisle měl poprvé v ?ivotě pocit, ?e není sám.

xXx

?Nejsem odsud. Pocházím z Anglie."

?Mluví? krásně italsky, Tajemn?." Dal?í pousmání.

?Děkuji, ot?e."

xXx

Nikdy za celou tu dobu, co se Carlisle pobudil jako upír, mu nebylo tak dob?e. S tím mlad?m mu?em, kter? mu z nějakého nepochopitelného d?vodu rozuměl, se kone?ně zase cítil cel?. Kompletní.

Ty zelené o?i byly p?íli? citlivé a krásné na to, aby jim odolal.

Carlo, ten mladí?ek v kně?ském rouchu se mu za?al dob?vat p?ímo do srdce.

A Carlisle se p?istihl u toho, ?e mu pomalu, po ?ástech, vypráví sv?j p?íběh.

xXx

?M?j otec byl duchovní. Zem?el p?ed mnoha lety."

?To mě mrzí." Soucit se starou bolestí. Prsty dot?kající se konej?ivě jeho pa?e.

?Témě? si u? na něj nepamatuju." Pokr?il rameny.

?Cesty bo?í jsou nevyzpytatelné."

Jejich tiché kroky se rozléhaly prázdn?m náměstím. ?erná sutana kněze se vzdouvala ve větru.

P?ik?vl. ?Ano, ot?e."

Laskav? pohled zelen?ch o?í. ?Jmenuji se Carlo."

xXx

Nejd?íve ho ten jejich zvlá?tní vztah děsil.

On byl p?ece zví?e, a?koli zcivilizovan?, byl stále p?íli? nebezpe?n?, aby navazoval styky – jakéhokoli druhu – s lidmi. To, ?ím byl, mu vzalo právo na ?těstí, neměl nárok udr?ovat dlouhodobé kontakty, nebylo to správné. Nesměl se upínat na lidi, nesměl si nikoho z nich oblíbit, scházet se s ním a znovu a znovu ho tak vystavovat riziku, ?e se neovládne a zp?sobí něco stra?ného.

Chtěl odejít. Aby ho ochránil sám p?ed sebou. Ano, skute?ně chtěl odejít. Ale nedokázal se od něj odpoutat.

V ten chladn? podve?er, kdy se vydal za Carlem, aby mu oznámil, ?e odjí?dí do Lond?na, zjistil, ?e mu na něm zále?í. ?e mu na něm zále?í natolik, ?e u? ho nedoká?e opustit.

A tak z?stal.

xXx

?Správně bych se měl starat já o tebe," prohlásil kněz p?esvěd?eně.

Carlisle na něj zmateně zíral, zlaté o?i nechápající.

?Jsem star?í!" vysvětloval horlivě.

Carlisle se rozesmál.

xXx

Vy?ítal si to. Odsuzoval sám sebe za svou slabost, za to, ?e se zamiloval do k?ehkého, bezbranného ?lověka, ?e se zamiloval do kněze a svedl ho tak z jeho cesty, ?e se zamiloval do mu?e, kterému ka?dou vte?inu, co spolu trávili, hrozila smrt. Nebo něco je?tě hor?ího.

Ale v?echno to bledlo v noci, kdy? ho potmě objímal a ml?ky pozoroval jeho spící tvá?. V těch chvílích viděl, jaké měl neskute?né ?těstí. Proto?e Carlo – jakkoli se mu to zdálo nemo?né – Carlo mu oplácel jeho lásku. Carlo mu ji vracel beze zbytku, Carlo ho taky miloval. Jeho! Dával mu něco, v co u? ani nedoufal.

A on ho nechtěl ztratit. Chtěl s ním z?stat navěky.

xXx

Stál uprost?ed velké lesní m?tiny. Slune?ní paprsky dopadaly na jeho tělo a odrá?ely se od jeho k??e v t?pytiv?ch záblescích.

?Carlo…" Tich?, nejist? hlas. Naděje. Odevzdání.

Zelené o?i roz?í?ené ohromením.

?Je?í? proměnil vodu ve víno," za?eptal Carlo. P?i?el blí?e a prsty p?ejel po Carlisleově pa?i, aby se p?esvěd?il, ?e je jeho k??e stejně hladká jako p?edtím.

?Jsi anděl, Nádhern?," pronesl s d?věrou. ?Jsi m?j anděl."

xXx

Nikdy mu své tajemství nesvě?il. Nikdy neopravil jeho chybu, nevyvrátil mu jeho omyl. Nechal ho myslet si, ?e je anděl, udělal by cokoli, pokud to mělo znamenat, ?e s ním Carlo z?stane.

A Carlo ho bral takového, jak? byl. Nikdy se ho neptal, pro? nestárne. Neptal se, pro? nikdy nejí a nepije. Se zvlá?tním porozuměním se díval, jak Carlisleovy o?i mění bravu a jak ob?as v noci odchází a vrací se a? ráno. Nikdy ne?ádal vysvětlení, aby zjistil, pro? je jeho k??e studená a srdce mrtvé.

Byli spolu ??astní. Carlisle toho k?ehkého ?lověka miloval a Carlo by udělal cokoli pro svého anděla.

Jednoho dne ale Carlo… ode?el. Opustil svého druha a Carlisleovi po něm zbyly jen tisíce a tisíce vzpomínek, zlomené srdce a velk? ?ediv? náhrobní kámen se jménem jeho milovaného.

Zni?ilo ho to. Poté, co poznal ráj, byl sra?en po hlavě p?ímo do pekla. Do ledového údolí stín?, kde nebyl nikdo, komu by na něm zále?elo.

Najednou byl zase sám.

Nemohl tu?it, ?e jednou, za mnoho a mnoho let pozná někoho, kdo mu zase vrátí chu? ?ít. Mladí?ka. Mladí?ka s bronzov?mi vlasy a ?ist?m srdcem. Mladí?ka se zá?ivě zelen?ma o?ima, ve kter?ch se bude odrá?et vesmír.

Mladí?ka se stejn?ma o?ima, jako měl Carlo.